I když se o autorství prvního automobilu doposud vedou mezi Francií a Německem spory, je třeba uznat, že původní myšlenka nejspíše doopravdy patří Němcům. To ale zdaleka neznamená, že by Francie přišla zkrátka, podle všech dochovaných informací to byli totiž právě Francouzi, kdo stáli za první automobilovou továrnou.
Jednalo se o automobilku Panhard (dnes vyrábí vojenské vozy) a k její výstavbě došlo jen tři roky potom, co Karl Benz nechal patentovat svojí benzínovou tříkolku (prvního oficiálního předchůdce dnešních automobilů). Od té doby byla vždy Francie jednou ze zemí, které udávaly směr vývoje automobilismu a jeho designu.
Vlastní francouzský design je poměrně charakteristický a je docela dobře možné, že by jej většina z vás rozpoznala, i kdybyste nevěděli, že se zrovna díváte na Peugeot nebo Renault. Není ale tak docela jednoduché jen tak jej specifikovat nebo definovat, a tak se zaměřím spíš na to, co je pro něj typické a ukážu to na různých příkladech.
Pokud se podíváme na historické automobily francouzské výroby, jako třeba Panhard v úvodu článku, uvidíme, že hlavním a také spojujícím prvkem byly dlouhé elegantní linie, které prostupovaly celou karoserií. Stejně tak se často využívalo dvou barev vnějšího laku, který pomáhal zdůraznit celkovou siluetu vozů a zvýrazňoval jejich křivky. Oba tyto znaky jsou dobře vidět na tomto Bugatti Roayale, kde hlavní linku tvoří vnější obrys blatníků a modrého laku bylo použito pro optické prodloužení vozu. Jen jako vsuvku dodám, že toto Bugatti je staré více jak osmdesát let, mělo motor o objemu patnáct litrů, dokázalo jet rychlostí až 200 kilometrů v hodině a jednalo se o luxusní limuzínu takové kvality, že si jednu objednal i španělský král Alfonse XII.
Postupem času se francouzský design samozřejmě měnil, a v průběhu první poloviny dvacátého století tak přešel z designové školy oné „charakteristické linie“ na vozy poněkud oblejších a lehce extravagantních tvarů, kde si jako příklad můžeme uvést klasický Citroen 2CV alias Kachna nebo model DS. Tohoto směru se pak držel až zhruba do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se začalo v automobilovém designu po celém světě experimentovat s využitím většího množství hran a ploch. Tento trend pak prakticky přetrval téměř do konce druhého tisíciletí, a tak se můžeme s vozy z tohoto období setkávat dodnes. Jedná se třeba o vládní Citroen XM, Renault Espace a Peugeot 106.
Na začátku dvacátého prvního století se ale situace začala měnit a můžeme tak mluvit o konci dvacetileté „éry hran“ a o opětovném návratu ke staré filozofii oblých tvarů a překvapivých technologických řešení. V souvislosti s dneškem mluvíme o jakési „retrofuturistice“, tedy právě o kombinaci nejmodernějších technologií a tvarů typických spíše pro historii. Příkladem je třeba francouzský remake české Tatry 603. Designéři u něj zachovali původní tvar karoserie, ale zároveň ho obohatil o takzvané sebevražedné dveře. V podobném duchu je laděný i interiér, který si zachovává maximální jednoduchost a přehlednost, ale přesto v něm najdeme dvojici informačních lcd displejů a prakticky všechny další technologie dneška.
Současný francouzský design si ukážeme ještě na jednom vozu a to na Renaultu Wind. U něj se na rozdíl od zmiňované Tatry 603 počítá se sériovou výrobou, a tak by nám měl být jako ukázka ještě o něco bližší. Už při pohledu na karoserii je na první pohled zřejmá podobnost s Kachnou od Citroenu, spíše než s vozy posledních dvaceti let a dokonce u něj najdeme i onen dvoubarevný lak. Co je u něj ale doopravdy zajímavé, je způsob, jakým dochází ke skládání střechy. Na rozdíl od ostatních kabrioletů, které skládají střechu jako jakousi harmoniku, využil Renault mnohem jednoduššího a rychlejšího systému. Myslím, že právě tohle video nám o francouzském designu řekne nejvíc.
Kdybychom chtěli popsat jejich designovou školu v kostce, mohli bychom říct, že jde zkrátka o jednoduchý a čistý design, který dovede překvapit. A měli bychom pravdu.
Trvalý odkaz